Realita a vzrušenie

Lidi buď rádi cestují, nebo ne. Myslím, že lidi co neznají ten pocit, že chtějí vidět jak opravdu žijí lidé v [té které zemi], nefascinuje je vidět jiné reality a zažít všechno to vzrušení, které s sebou poznávání cizích zemí přináší – takový lidi se na BUBO stránky asi nedívají. Takže co napsat jako hodnocení na absolvovaný zájezd a neopakovat jenom slova spokojenosti, úžasu a chvály, jako všichni ostatní spokojení klienti v předchozích [několika tisících] příspěvcích? Každá věc je v životě jednou poprvé. Moje první setkání s BUBO byl zájezd do Nepálu a Indie v termínu 29.12.2012 – 13.1.2013. Asi bych měla uvést, že o fenoménu zvaném BUBO jsem do té doby neměla ani nejmenší potuchy – v mé mysli to byl slovenský ekvivalent české CK, se kterou jsem původně chtěla jet na úplně jiný zájezd, no časově to úplně nevyšlo a potom už nebylo na trhu zas až tolik možností. Alternativou by asi bylo vydat se na cestu sama, ale přiznám, že na to jet do Asie samotná jsem z ní prostě měla přílišný respekt. A tak došlo na mé první organizované cestování s cestovní kanceláří. Jakoukoli. Dnes už vím, že jsem si nemohla vybrat lépe ☺ Pro Ty, kteří brouzdají BUBO stránky a hltají každou zmínku o cestování do země, kterou hrozně touží poznat, ale z nějakého důvodu (většinou protože jsou sami, či jejich partner z toho či onoho důvodu právě do „Vaší“ destinace cestovat nemůže, nebo nechce) mají pocit, že jet nemůžou, protože by „jeli sami“ – těm bych ráda přiblížila svůj nedávný cestovatelský zážitek. V minulosti jsem vždy preferovala cestovat sama, nebo jen s partnerem či malou skupinkou lidí, které znám. Hlavně kvůli komunikaci a možnosti dělat si „co chci, kdy chci“. Podřizování se velké skupině lidí nikdy nebylo mé forte a v zásadě to bylo něco z čeho jsem před odjezdem do Nepálu měla nakonec asi největší obavu. Realita našeho zájezdu mě ale úplně vyvedla z omylu. Skupinu, se kterou jsme absolvovali 2 týdny v Nepálu a Indii tvořilo 24 dovolenkářů (uff – to když jsem na letišti v Delhi zjistila, tak jsem měla tendenci sedat na letadlo někam jinam) + 1 stálý průvodce (Slovák, který nás čekal v - raz, dva, tri - Kathmandu na letišti) + místní průvodci (první týden v Nepálu to byli víceméně stejní chlapíci, všichni uměli anglicky a byly příjemným zdrojem víc lokálních informací). Teorii jestli atmosféru na zájezdu dělá průvodce, nebo skupina budu ještě doufám mít vícekrát příležitost prozkoumávat – v tenhle okamžik bych prostě řekla, že Peťo Blažek odvedl supr práci v tom, že nějak (předpokládám léta dřiny, praxe a odříkání, v důsledku kterých nás první večer vzal do irské hospody a na Silvestra do reggae baru… [v Kathmandu!!!]) vytvořil naší skupině životní prostor, do kterého každý z nás tak nějak svévolně zapadl. Nevím jak, ale prostě to tak bylo. Samozřejmě, že jsme mezi sebou měli barvité osobnosti, ale tak nějak se skupinově podařilo jim vytvořit protipól a spíše než je vyčlenit, tak byli zahrnuti dovnitř. V těch 2 týdnech jsem měla příležitost poznat spoustu zajímavých lidí – s někým promluvit párkrát, s některými strávit několikahodinové přesuny dlouhosáhlými diskuzemi na všechnamožná témata, nebo si prostě jenom normálně potlachat o životě a tak. Všechno šlo. Na všechno byli lidi – což se ukázalo jako hrozně fajn a vlastně i docela důležité pro procesování všech těch prožitých zážitků. Cestovali jsme autem, autobusem i vlakem – v rámci sightseeing aktivit jsme, pravda, většinu času sice strávili „dohromady“, ale v mezidobí bylo vždy dostatek individuálního času, který člověk mohl trávit buď s ostatními, nebo sám (skupinové moudro pravilo, že indivindi čas se tráví buď na nákupech, v hospodě nebo v posteli). Každý den jsme byli vystaveni obrovskému množství nových vjemů, informací, chutí, vůní – uvědomila jsem si, že v tak malém časovém úseku se samostatnému cestovateli něco tak intenzivního nikdy nemůže podařit. Samostatně je třeba se rozhodovat o věcech typu jak se kam dostanu (eventuelně kam vůbec se chci dostat), v jakém hotelu chci přespat, v jaké restauraci se chci najíst, co chci vidět – s BUBEM tohle všechno odpadlo (resp. ty restaurace jsme si někdy museli vybírat sami, ale i v těch případech se většina zájezdu sesypala na průvodce a nechala si něco alespoň doporučit) a člověk si opravdu mohl jenom užívat. A že bylo čeho... jasné, že věci, které jsme viděli jsou většinou dost turistické – ale na druhou stranu – chcete jet do Indie a nevidět Taj Mahal? Navíc léta zkušeností, které BUBO (resp. průvodci) mají s tímto typem zájezdů umožňuje je dotvářet i našemu středoevropskému vkusu a třeba parádní improvizovaný cyklovýlet po vesničkách před vstupem do Národního parku Chitwan asi určitě nebyl poslední. Co bych ale řekla, že se pro mě osobně ukázalo jako naprosto zlomové bylo uvědomění, že když Vás do těchto kulturně a sociálně naprosto odlišných zemí uvádí někdo, kdo je evidentně má rád a navíc opravdu stojí o to a dělá pro to maximum, abyste i Vy k nim měli pozitivní vztah, tak z čistě cestovatelského hlediska asi není nic lepšího. Mám spoustu přátel, kteří z Indie přijeli zhnusení tou špínou, smradem a obecnou chudobou. Když ale máte příležitost, že Vám průvodce [navíc jazykem, kterému rozumíte] vysvětlí širší kontext, na kterém je ta která společnost postavená, a že některé reality prostě není možno ani třeba hodnotit či srovnávat – vnímate tu zemi úplně jinak a i Vaše zážitky a vzpomínky jsou diametrálně odlišné. Takže, milí moji ☺, já děkuju z celého srdce za ty svoje úžasné zážitky s BUBO – Peťo měls pravdu, určitě nejsou poslední. Dále díky Ganešovi a všem co se o nás cestou starali, no a taky ostatním z BUBO – děláte to dobře, dělejte to tak i dál!